Aikido a oblečení (1. část)


Autor: fit-kul | 26.01.2012 15:40 | Komentářů: 0

“Šaty dělaj člověka,” praví staré přísloví a zpívá V+W. V jiné pohádce se dovídáme, že “nahý je král”. Proč věnujeme takovou pozornost oděvu? Proč necvičíme třeba v teplákách a tričku, elasťákách, silonu nebo maskáčích? Proč dodržujeme tradice a vytváříme nová “tradiční” pravidla jako jsou barvy pásků nebo oprávnění nosit či nenosit hakama? Proč na stážích jedné organizace aikidó, nejen shodou okolností domovské autora článku, pravidelně stojí psáno: “Hakama pouze od 1. danu Hombu dojo (Aikikai)” ?
 

Keikogi dnešních adeptů bojových umění, respektive “tradičních” japonských budó, je v mnoha ohledech stejné. Standardní gi, která nosíme všichni, zahrnují kabátec, kalhoty a pásek, jen někdy rozdílných barev, kvality a zpracování materiálu. Tradičně a původně asi také poněkud rozdílné bylo spodním oblečením samuraje, přes které si oblékal kalhoty typu skládané sukně. Keikogi současných budó, jako jsou aikidó, džódó, iaidó, kendó, kjúdó či naginatadó, tuto tradici dodržují. Jistě měla svá praktická opodstatnění, důvody vzniku a vývoje typů. U “sukně” bývá uváděna ochranná, maskovací i symbolická funkce.

 

Volné “kalhoty” měly, podobnost s leginami amerických indiánů a kovbojů se tu přímo nabízí, chránit a izolovat nohy samuraje na koňském hřbetě. Při boji na zemi měly maskovat složitou práci nohou, postoj a pozici válečníka signalizující jeho další pohyb a akci. V rámci společenské hierarchie odlišovaly samuraje od prostých pěších vojáků. Sedm skladů nebo záhybů v rámci samurajského kodexu chování a vlastností symbolizovalo žádané ctnosti:

 

  • júki – odvaha, statečnost, neohroženost
  • džin – lidskost, laskavost, vřelost
  • gi – spravedlnost, povinnost, celistvost
  • rei – etiketa, úcta, zdvořilost
  • makoto – upřímnost, pokora, čisté srdce
  • čúgi – věrnost, přesnost, korektnost
  • meijo – důvěra, vážnost, čest

 

 

Rozdílný typ hakama byl bez nohavic, skutečnou sukní–rourou. V prodloužené slavnostní verzi (až 4,5 m) byl používán při návštěvách u císaře nebo šóguna. Praktické důvody opět evidentně zapracovaly. Mnohokrát přehnutá, mezi nohy návštěvníka poskládaná látka, znemožňovala normální pohyb i případnou možnost útoku. Samuraj se v úctě pohyboval pouze po kolenou.

 

Tradiční způsob pohybu z reality Japonska, který dokonale rozvíjí princip centra (hara) a boků (koši), využívá i dnes při nácviku technik a jejich “účinnosti” aikidó a iaidó (pohyb v suwariwaze). Na kolenou v budó ostatně trávíme část života i cvičení všichni, ač požadavky reality “ulice” a praxe dneška k tomu zřejmý důvod nezakládají.

 

Nejsme a nestaneme se samuraji, a už vůbec ne proto, že nosíme “tradiční” keikogi. Propadli jsme jen myšlenkám budó, studujeme cesty a cvičíme, koně vídáme spíše ve filmech a krve se snad nedožijeme. Hlásíme se k tradicím a etice východních disciplín. Oči se nám proto nešikmí. Hledáme a občas i nalézáme cosi v duchovním a filozofickém zázemí budó, a to nás možná více než pouhé cvičení inspiruje a ovlivňuje. “Mimo ducha vše je chaos” (šinge muhó) a naše cvičení bojových umění bez vztahu k tradicím, etice a etiketě dó by bylo pouze systematickým legalizovaným násilím. Systémem, který studuje techniky vytvořené k zabití člověka nebo k dočasnému sportovnímu vítězství. Tepláky, elasťáky nebo maskáče prostě nosit nechceme. A ač mluvíme česky (anglicky, německy…), používáme reihó místo podání ruky, ukláníme se a často. Místo “děkuji pěkně” říkáme arigató gozaimašita, místo “jedem” dózo, místo “hodu výkrutem zápěstí” provádíme kotegaeši. Japonsky však většinou neumíme.

 

Praxe, postupný vývoj, moderní materiály i možnosti zpracování, charakter moderních sportů ale i tradičních disciplín přizpůsobily keikogi současným požadavkům. Často vytvořily “moderní” tradici.

 

S vědomím určité generalizace a zjednodušení si je připomeňme:

 

Džúdó pracuje se silnými úchopy za kabátec. Ten musí být proto z pevného silného materiálu, často zdvojeného a prošívaného. Při podmetech, porazech nebo technikách nohou na zemi by asi hakama byla překážkou.

 

Karatedó úchopy téměř nepoužívá, na kabátec mu stačí slabší materiál a prošívání by bylo jen ozdobou. Zato kalhoty v rozkroku vyžadují přizpůsobení (vložený klín), ale látka na kolenou nemusí být zdvojena. Rychlost a plynulost kopů by asi utrpěla a kdo ví, zda by se do záhybů hakama karatista nazapletl.

 

Adept džódó, iaidó, kendó či naginatadó cvičí v hakama od počátku. Možná i proto, že “jednodušší” pohyb převážně na linii je jiný než “složitý” pohyb v kruzích adepta aikidó, který hakama obvykle obléká až po několika letech. Na kalhotech může ušetřit, neboť dostatečně dlouhý kabátec má zakrývat všechny části spodního oblečení i masa, které by se mohly, byť zajímavě, ukázat stranou v rozparku hakama. Kolena v iaidó si adept často chráničem chrání.

 

Kjúdó má kabátec skutečně tradiční a rukávy široké (moncuki), lukostřelec při střelbě paži i část těla obnažuje. Lukostřelkyně si však kabátec zvláštním způsobem upevňují. Dívky a ženy jinak totéž co muži budó oblékají, pouze tričko nebo nátělník mohou pod kabátcem mít. Nejen ženy, ale i “tradiční” budó, také řemínek v úrovni hrudníku, který klopy kabátce u sebe drží, používají. Ani studené počasí nesmí adepta budó k nošení čehokoliv navíc ke keikogi donutit.

 

 

Bavlněné látky i dnes dobře sají pot. Tradiční bavlněná hakama barvu pouští a při skládání v pohyblivé zvířátko se mění. Moderní doba trochu umělotiny do přírodního materiálu vnesla. Skládání občas s různými rituály spojováno bývá. Účel však jako obvykle světí prostředky, pouze zády k šómen a zvláště portrétu zakladatelů není záhodno si sedat.

 

Bílá barva propocených gi v aikidó, karatedó a džúdó, ale i v “ženské” naginatadó pravidelnou a častou vyvářku umožňuje. Džúdista v námořnické modři občas při utkáních bývá viděn. “Tradičnější” budó inklinují k osvojení tmavých barev keikogi (černá, indigo). Dle tradice i praxe, kde by se dnes vzala, skvrny od krve byly méně viditelné.

 

Tmavá barva hakama (černá, indigo) je pravidlem, slavnostní nebo “pohřební” bílá zanedbání hodnou výjimkou, červená excesem. Tradiční hakama, ale i gi, a zvláště slavnostní, neměly pevně stanovené barvy, mnohdy byly vzorované a na sobě měly i nášivky, o skvostných materiálech nemluvě. Slavnostní kjúdó a občas i iaidó slavnostní a méně praktickou šedou a pruhovanou hakama užívá. Hakama pereme jednou za čas, tmavá barva při častém kontaktu látky se zemí pomáhá zakrytí špíny a prachu.

 

Barevné pásky odlišují nositele žákovských stupňů a jsou výsadou moderních “sportů” džúdó a karatedó, černé pásky nosí mistrovské stupně téměř všech budó. Tradičně kdysi nebylo ani kjú ani dan, ale klasický systém oprávnění (menkjo, 3–4 úrovně) udělovaný učitelem, jakési licence k vyučování a šíření disciplíny (renši – kjóši – hanši; šóden – čúden – kuden; fukušidoin – šidoin – šihan… v aikidó). Moderní systém kjú a dan vytvořil zakladatel džúdó Džigoro Kanó. Jeho cílem bylo vytvořit systém, který by dával cvičícím měřítko stupně pokročilosti. Sestupný systém, někde od 10. kjú, jinde od 6. kjú, a vzestupný od 1. do 10. danu převzaly dnes všechna budó, občas je však kombinují s klasickým. Nositelé vyššího stupně, než je 5. dan, někdy nosí barevné pásky, pruhované bílo-červené v džúdó, nebo nachové či karmínové v tradičních budó.

 

Keikogi aikidisty (mudanša i júdanša) se skládá ze třech částí. U nositelů stupňů dan (júdanša), nikoli však vždy a všude, přibývá část čtvrtá. Hakama občas vídáme i u nositelů stupňů kjú.

 

1) uwagi – bílý kabát se dvěmi chlopněmi (klopami) stejného typu jako u dalších budó. Jeho levý cíp se překládá přes pravý a upevňuje páskem (obi), někdy jsou chlopně v úrovni hrudníku svázány slabým řemínkem, aby se nerozevíraly (u žen lze zvláště doporučit). Kabátec je tak dlouhý, aby zakrýval boky, a po stranách má nepříliš vysoké rozparky. Je z pevné, ale ne tvrdé látky, někdy od pasu vzhůru zdvojené, prošité mřížkovým stehem a typicky “hrbolaté”. Rukávy má dostatečně široké a dlouhé zhruba do poloviny předloktí tak, aby umožňovaly volný pohyb paže a úchopy za zápěstí. Zpracování i materiál umožňují volný pohyb a různé druhy úchopu za kabátec, které by byly možné i v případě civilního obleku, zde však s daleko větší odolností vůči poškození. Celkově je uwagi aikidisty něco mezi kabátcem džúdisty a karatisty.

 

2) zubon – bílé kalhoty ze slabší látky, bez poklopce a zapínání, někdy s nepříliš hlubokými rozparky po stranách. Vzhledem k častému pohybu na kolenou je důležité vyztužení namáhaných míst. Délka nohavic má být nad kotníky tak, aby látka při ohýbání nevylezla na či nad kolena. Kalhoty se většinou upevňují jednoduchým látkovým páskem (cca 1 cm) protaženým celým obvodem horního lemu a uvázaným na boku či na břiše. Aikidisté nosí kalhoty i pod hakama.

 

3) obi – pouze bílý nebo černý pásek o šířce cca 4 cm ze zdvojeného mnohokrát prošitého materiálu tak, aby se nekroutil. Stejně jako všude v budó se obtáčí dvakrát kolem trupu, na břiše pod pupkem se váže typický plochý uzel, který fixuje obě otočky. Zbytek pásku vytváří 10–15 cm dlouhé konce, jsou-li delší, fixují se a zkracují dalším obtočením kolem pásku. Umístění uzlu pomáhá vytvořit pocit bodu (hara) v centru těla, odkud vychází a je harmonizován pohyb a kde se koncentruje energie.

 

4) hakama – černá nebo tmavě modrá skládaná široká kalhotová sukně s výztuhou v oblasti kříže a dostatečně dlouhými pásky k upevnění (liší se občas např. od iaidó či kendó). Nohavice jsou tak dlouhé, aby i při zkrácení vzniklém uvázáním hakama zakrývaly střed kotníku. Způsobů upevňování je několik, jeden z doporučených viz obrázky. Aikidisté často uvazují nejprve přední část a pak zadní, aniž obtáčejí výztuhu vzadu. Na pravém boku vzadu mívají nejen aikidisté vyšité své jméno v japonských znacích. Stejně jako praktické skládání není ani uvazování hakama speciálním rituálem. Hlavním faktorem je nakonec to, aby se hakama i celé keikogi neuvolňovaly ani po více hodinách cvičení.

 

 

Tradičním modelem aikidistické hakama je zn. Ywata vyrobená z přírodních materiálů a barviva (bavlna, indigo), kterou šijí pohádkové babičky nedaleko Honbu dódžó v Tokiu. V Čechách je asi nejkvalitnější a tradičnímu typu nejbližší hakama šitá na zakázku firmou Combat Shield z částečně umělého materiálu (kombinace s bavlnou) a v černé nebo tmavě modré barvě.

 

Konec 1. části

 

 

Zdroj: aikikai.cz

Autor: Miroslav Kodym

Původní název: Proč nosíme tradiční “cvičební úbor”,
a zejména sukně

Použito se svolením autora.

Komentáře


Nový komentář mohou vložit pouze přihlášení uživatelé.
Banner

Nejnovější profily

AnonymousAnonymous16.08.2017
KamčaKamča01.01.2016
LucieS1711LucieS171107.02.2014
MartinVanaMartinVana06.12.2013

Nejnovější galerie

Milo 2013Milo30.08.2013
na dovolenéNale20.06.2013
ShybyMilo19.02.2013
ShybyMilo19.02.2013

Komentáře

CKD - cyklická ketogfit-kul • 24.07. 16:26

Hodnoty cukru jsou napsány v článku...

CKD - cyklická ketogVIET • 14.07. 22:44

je tedy limit kolik bych měl příjmout těch cukrů v ten carb up den ?

Bojové umění Pencak kihu • 30.06. 22:48

Ahoj, vím že je to už nějakou dobu co článek vyšel nic méně bych měl vážný zájem o nějaký seminář id

CKD - cyklická ketogfit-kul • 22.03. 15:13

6+2 - klidně ano, pohlídej si ketózu testem...

CKD - cyklická ketogEroll.61 • 17.03. 04:08

Dobrý den. Posiluji cca 6 let a vždy jsem jezdil sach. vlny. Z hlediska dodržování, únavy atd atd js

Návštěvnost webu

Online návštěvníků: 13 , registrovaných: 2