Aikido a oblečení (2. část)

Autor: fit-kul | 31.01.2012 19:36 | Komentářů: 0

Proč nenosí aikidisté hakama hned a proč se tato část keikogi stala i znakem “mistrovství”?

Chceme-li vytvářet “škatulky” a zjednodušeně klasifikovat, lze disciplíny budó rozdělovat. Musíme si však být vědomi pružnosti dělení na:

Kobudó – (ko = starý; 12. až 16. stol.) zahrnuje techniky boje se zbraní vytvářené k zničení a poražení protivníka, disciplíny bez soutěžení, kde základem cvičení je kata.
Šinbudó – (šin = nový; od 16. stol.) zahrnuje techniky boje se zbraní i beze zbraně zaměřené spíše na kontrolu protivníka než na jeho zničení, disciplíny sportovní (soutěžní) a rekreační.

Do tohoto schématu se nevejdeme a musíme uvažovat spíše v jakém duchu se cvičí – ko, nebo šin? Bojuje dnes a hned adept “více sám se sebou”, nebo “soutěží”? Ve “starých” budó lze najít důvody, proč se hakama nosí “tradičně” od počátku a neznačí ono “mistrovství” (iaidó, džódó, kjúdó, naginatadó). V “nových” budó se vlastně nenosí (džúdó, karatedó).

Aikidó, ač “nové”, je někde mezi. Je disciplínou nesoutěžní, bojuje převážně beze zbraně, ale i se zbraněmi (bokken, džó, tantó), a jeho techniky jsou výrazně odvozeny z práce s mečem či tyčí. Cvičení ve dvojicích i s více partnery, charakter i další rysy technik svádějí k soutěžení, soupeření a dokazování sil, kdo je lepší či jaká technika “účinnější” a “reálnější”. Bohužel a k nepochopení smyslu disciplíny. Hakama, ač spíše “nepraktická”, neboť pohyb nohou skutečně pohledu začátečníků zakrývá, nohy se do ní občas zamotávají a prsty lámou, se nošena až po čase jistou vizitkou chápání disciplíny stává a k zvládnutí a vnímání “elegantního” harmonického pohybu přispívá.

Uvazování hakama

Graficky vyjádřená představa síly činí ze západního siláka trojúhelník se základnou ve svalech a ramenou, se špičkou směřující dolů. Východní představa je obrácená a velký pupík mistrů není výjimkou. Základna je na zemi, těžiště snížené, kolena pokrčena, důraz je kladen na hara a koši a na uvolnění bloku ramen a svalů. Karatista trpí v nízkých postojích, váhu i těžiště z nohy na nohu přenáší. Aikidista v pohodlném “vysokém” postoji těžiště uprostřed dlouho hledá. Předčasně navlečená hakama často znamená, že centrum a těžiště, a nejen ty, poněkud ulétávají a nad zemí se “elegantně” vznášejí. Důvody a cíle hledání tak činí hakama pro aikidistu nakonec i praktickou.

Nebyl to zřejmě tradičně a silně nábožensky založený zakladatel aikidó, kdo nošení hakama od mistrovských stupňů prosazoval. Vývoj aikidó, šíření aiki ve světovém společenství (kai) a pragmatický syn zřejmě zasáhli. Znehodnocování nošení hakama v aikidó dnes znamená zpochybnění titulu a smyslu júdanša (nositel stupně dan), hierarchie, výchovy, výuky a odpovědnosti.

Hakama “dělá” skutečného aikidistu, ač v hakama se často nahý samuraj nalézá. Na dvě skupiny se dnes někdy aikidisté na tatami dělí: s hakamou – a bez ní, co s náboženskou úctou k těm s ní vzhlížejí. Ač technická a duševní úroveň by s nošením hakama spojena být měla, povinnost pomáhat, začátečníky vyhledávat, k disciplíně přitáhnout a učit, často v zájmu o sukni se utápí.

“Nositelé hakama jsou v dódžó proto, aby odpověděli žákům na všechny otázky,” můžeme číst v knize Aikidó autora Daniela Vaillanta. V jiné knize se dočítáme: “Jestliže znáte pohyb, který jste již studovali, a cvičíte s někým, kdo ho nezná, snažte se jím partnera provést. Ale nikdy se nepokoušejte opravovat a radit vašemu partnerovi, jestliže nejste na úrovni júdanša.” (M. Saotome – Aikido a harmonie přírody)

Citátů, které hovoří ve prospěch dělení studentů na mudanša a júdanša, případně na bez hakama a s hakama, lze nalézt mnoho. Aby nositel byl schopen odpovědět na “všechny otázky”, měl by mít za sebou několik let usilovného cvičení a zkušeností. Mnoho učitelů tvrdí, že hlubší pochopení a skutečné aikidó začínají od schůdku dan. Dosažení “mistrovského” schůdku kdysi i v Evropě něco znamenalo, v aikidó tak obvykle bývá po pěti a více letech cvičení (nezbytné minimum asi čtyři roky požadují zkušební řády). I ze života známe periody krizí (3, 5, 7 let), kdy něco končí, nebo začíná. V aikidó adept také hledá, zkouší, mění disciplínu a třeba i končí opojen dosaženým úspěchem, nebo zklamán v očekávání. Nemá tedy hakama onen první schůdek zdobit a další schody bez zdobení doprovázet? Ač pouhou tradiční sukní samurajů byla, dnes na prašné cestě k schodům v aikidó pohybům pěšáků má překážet?

Skoro každý aikidista si diplom s podpisem Uešiba zarámovat touží. Ne všichni a ne všechny organizace či kluby si pravidlo nošení hakama od 1. danu v “nové” tradici stanovily. Aikikai Foundation – Honbu dódžó, které dany registruje, uděluje, schvaluje a Dóšú Uešiba i podepisuje, s rozvojem aikidó a v rámci své organizace tak postupně činí.

České nebo jiné dany může udělovat či přijímat kdo chce a jak chce. Také to není v Česku, v aikidó i v budó zvláštností. Jde pak jen o to, zda to budó ještě je. Což takhle kočkopes – čekodó např. forem aiki? Být v jednadvaceti letech po sedmi letech cvičení nositelem 3. danu jest hodno zápisu do Guinessovy knihy rekordů. Lze pak pokračovat k 5. danu v pětadvaceti letech a titulu šihan před třicítkou. Rekord je to neobvyklý jen v aikidó – v nindžucu systém 8. dan a titul šihan během deseti let praxe umožňuje.

Vím, že hlava mi za mé názory a nepřesnosti bude opět myta. Domnívám se však, že nemá smysl hrát hry bez pravidel. Realita pak může být i o tom, jak Indiana Jones umění biče nepoužil, revolver vytáhl a slova: “Běž do…,” použil. Kdokoli si dnes může tradiční hakama zakoupit, je-li schopný i finanční prostředky vlastní kreací ušetřit. Nebude-li se myšlenkami co a proč nosí, vztahem k tradici i novým pravidlům zabývat, lehce se stane, že hakama svrchu dalším barevným páskem převáže. Důvěru však stejně jako pistolník s páskem i kšandami nyní (ani) na Západě nevzbudí.

Uvazování hakama: